Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

  Vyznání 

Ludvík Vaverka

 

Když ve svých vzpomínkách zabloudím do svého dětství, tak zjišťuji, že láska k létání musela být už někde ve mně, v genech. Kdybych věřil na minulé, životy tak já jsem musel být snad nějakým ptákem. Jako kluk jsem vylezl na kdejaký strom a opojně se houpal v jeho větvích zakoušeje tak báječný pocit z pohybu ve třetí dimenzi. Pouťový kolotoč, který k nám na vesnici jezdil jen málokdy, byl pro mě něco strašně posvátného. Bylo velice těžké se rozhodnout, zda ušetřené peníze utratit za krátkou chvíli úžasného letu vzduchem zavěšen na řetízcích, nebo za nákup špejlí, lepidla a papíru na stavbu draka nebo nějakého házedla.Kolotoče odjeli a my kluci lepili draky a vymýšleli různá letadla ze špejlí polepená tenkým papírem.To se pak maminka zlobila, že nemůže najít ten papír, co dává na sklenice s marmeládou.   My už byli dávno na mezi za vsí kde se to při pouštění draků tak krásně snilo o létání. Ještě dnes je někde ve mně ten nádherný pocit, kdy zavřete oči, vítr vám cuchá vlasy a provázek od draka pocukává v ruce a vy sníte, jak letíte prostorem nad krajinou, nad lesy, nad polem, do dálky, někam za obzor. Znovu se před vámi rozprostírají nové kraje, neznámé vesničky, řeky, rybníky a tam v dálce velká města. Tenkrát mě z tohoto snění většinou probralo prudké škubnutí, a když jsem otevřel oči, drak se třepetavě vzdaloval někam za les. Jindy se zas střemhlav řítil dolů, a to jsme za ním běželi přes pole.Končilo to obyčejně hromádkou polámaných špejlí a zmuchlaného papíru.I nějaká ta slza se objevila na tváři. Ale cestou k domovu jsme už vymýšleli, jak postavíme nového a většího draka.     Jednou jsem za pomoci dědečka udělal opravdu velkého draka, který byl větší než já. Hodně provázků tento obr potrhal než jsme ho zkrotili. Když foukal ten správný vítr, měl takovou sílu, že se mnou tak smýkal, až mě ruce boleli a několikrát jsem i upadl. Byl jsem rád, když jsem ho dostal dolů na zem. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že ta síla není v draku, ale že matka příroda je ta mocná vládkyně. Někdy teď, když letím s naším ultralajtem nad vysočinou v silné termice a fouká  trochu víc vítr, jak my říkáme: „že je vzduch hrbatý a lítání je boj“, tak si na toho draka obra vzpomenu. My piloti papíráků, jak nám taky někdy říkají, musíme mít patřičný respekt k matičce přírodě, alespoň takový, jaký jsem měl k tomu draku obru, když jsem byl malý kluk.     Letiště v blízkém okolí nebylo, a tak jsem nemohl být odkojen létajícími aparáty.Těch pár éroplánů co přes naši vesnici přeletělo, a o kterých se mluvilo ještě několik dní, je v mých vzpomínkách jako matná tečka někde v dálce na obzoru. Ještě jednu takovou vzpomínku mám, a to ze školní lavice. Když jsme se učili znát první písmenka, nejvíce se mi líbilo písmenko „L“. Ne proto , že ho mám v monogramu, ale proto,že pan učitel vždy donesl do třídy velký obraz, na kterém bylo k danému písmenku něco namalováno. A k písmenku „L“ bylo na obrázku letadlo (snad tam byla i loď, ale to nevím určitě).Také jsme se učili takovou básničku : “ Letadlo letí nad  řekou, cestu má před sebou dalekou…“. To jsem se zas tak zasnil, nad tím letadlem, už jsem se viděl v pilotní kabině a pode mnou ty daleké a neznámé kraje, a lidičky malinký, jak mravenci.     Obyčejně to končilo , že jsem nevěděl, co máme za úkol a pan učitel si stěžoval rodičům, že nedávám ve vyučování pozor a jen tak koukám. Maminka mě vždycky omlouvala „Pane učiteli, on je takový slabý, hubený, ono ho to učení hodně unavuje“. To oni tenkrát nemohli vědět, jak těžký a důležitý úkol jsem měl, řídit sám letadlo a letět až někam do Afriky.