Zas jednou jsem na letišti dřív než ostatní. Teď také přichází Pavel, ale ten je tu snad víc než doma. Prý si dá kafe. Já ještě dokončím kontrolu našeho Stratona a potom přisedám ke stolu, kde Pavel nad nedopitým šálkem kávy o něčem přemýšlí. Pak zadumaně prohlásí: „Člověče, mě už ty mouchy ani nese…“ Teď teprve si uvědomuji, že jich je tu opravdu hodně. Fouká totiž jižní vítr a za jižním koncem dráhy, na poli, nám zemědělci udělali pěknou hromadu hnoje. Pavel pokračuje v meditaci: „Podívej se na ně, takový bezvýznamný a neškodný hmyz, a jak je dokonalý. Žádný motor, žádná nádrž, plocha křídla nic moc, podvozek takový tenký, jako by ho konstruoval sám Mára. A přitom takový úžasný výkony. Vona ta potvůrka se zastaví za letu a bleskově změní směr. To zrychlení a ty obraty!“ „Pavle, a přistává i na stropě,“ přisazuji si. „No vidíš, takový UL vymyslet, abys s ním zaletěl do hangáru a přistál na stropě, to by se vyřešilo místo s hangárováním.“ Nechávám ho fantazírovat a až teď si vzpomínám, proč ho ty mouchy zaujaly. Bylo to asi před měsícem, když přišel na letiště s čerstvě zafačovaným prstem. Když se ho někdo zeptal, co se mu stalo, začal vyprávět, jak chytal dotěrný mouchy a praštil se o roh poličky: „Za dva dny, když tady byl doktor (kolega pilot), mi povídá, co prý mám s tím prstem, mám prý to celý zarudlý a že se na to podívá. Podíval se, pokýval hlavou a povídá: „Musíš se mnou hned do nemocnice, mám tu auto, za chvilku jsme zpátky.“ No a já jsem mu věřil, vždyť je to rentgenolog, specialista, primář. Když jsme přijeli do nemocnice, tak žádný rentgen, hned skalpel a že se bude řezat. Prý tam mám kus křídla, nebo je to snad výškovka z té mouchy, a to že musí ven. No a tak jsem dopadl. A to si říká kamarád.“ Jak ho teď slyším, jak pořád ještě fantazíruje, tak nevím, je to jen neobyčejný zájem technika, nebo poraženecká úcta před matkou přírodou? Jedno je však jisté, co se týká pilotního umění na ty mouchy prostě nemáme.